O mně

Jmenuji se Vladimír Železný a bráním normální život. Co všechno jsem během života nedělal! Jako vyučený strojní zámečník jsem si přivydělával na středoškolská studia nejprve v motorárně, pak v kovárně železa, tedy v Kážetu, ČKD v Praze Vysočanech. Z kapsy mi koukala šupléra a ruce byly trvale cítit Solvinou. Od té doby mám hlubokou úctu k mechanickému světu. A trpím, že věci nebo jejich díly se dnes neopravují, ale rovnou vyhazují a zaměňují novými, protože je to prý levnější. Pohrdání uloženou prací. Co na tom, že svět je jiný a v Číně to vyrobí za korunu. I tak!

Přijímací zkoušky na fakultu publicistiky UK jsem sice složil s maximálním počtem bodů, ale přijat jsem nebyl. Bylo mi doporučeno, abych šel do praxe. Psal se rok 1963 a důvod se jen šuškal, souvisel prý nějak s mým původním příjmením. A tak jsem nastoupil do televize jako asistent produkce. Televizní profese jsem si tedy postupně prošel od nejnižšího stupínku. Přes produkčního, režiséra, k redaktorovi a komentátorovi. A mezitím jsem přece jen začal paralelně studovat. Zakládal jsem i vedl neformální a nesvazácké studentské organizace. A také jsem si užíval šedesáté roky 20. století, protože každý další den byl lepší než ten předešlý a snáze se dýchalo. Svět kolem dostal přirozené barvy a my jsme spolu s geniálním Jiřím Suchým spatřili, že „na okně seděla kočka a venku štěkal pes.“ A to okno bylo náhle otevřené. Až se s prudkým bouchnutím zase zavřelo ráno 21.srpna 1968.

Vladimír Železný

Od okamžiku, kdy mne časného rána toho dne pod nataženými samopaly spolu s kolegy vyvedli velmi asijsky vyhlížející vojáci, vedení ruským blonďákem, z Měšťanské besedy, kde byla studia Československé televize, jsem postupně prošel všemi čtyřmi studii, ze kterých probíhalo vysílání proti invazi. Nakonec jsem vysílal i z toho posledního, pátého, tehdy už ilegálního a velmi provizorního televizního studia, jehož duší byl Vláďa Tosek, geniální televizní komentátor, pro mne guru. Po poraženeckém háchovském projevu generála Svobody bylo studio narychlo „sdrátováno“ ve hvězdárně na vrcholu Kleti, protože hned vedle byl výkonný televizní vysílač a povedlo se studio na vysílač přímo napojit. Byl to čas černobílé televize a žhavených elektronek. Technická kuriozita. Než studio i vysílač obsadily posádky ruských obrněných vozů. Po dramatickém úniku z vrcholků Blanského lesa jsem už pár dní nato myl okna v Londýně. A zas o pár týdnu později jsem pracoval na sále tiskové agentury Associated Press v londýnské Farringdon Street.

Ale říkal jsem si, ještě opojen sladkými léty šedesátými, „co tady budu dělat? Je tu jen poklidná nuda.“ Po předchozí vzrušující zkušenosti se zdálo, že normalizace nemůže přežít více než pár měsíců, možná rok, nebo snad dva. A já mám přece dost času. Obětuji několik málo let a ten zrůdný režim, který stojí na vratkých nohou asijsky vyhlížejících vojáků se musí sesypat. Lidé nezapomenou. Omyl! Vrátil jsem se a za mnou spadla klec. Podceňovat schopnost totality přežít se nevyplácí. Trvalo to přes dvacet dalších let. Roky čekání, roky bez pasu a výjezdní doložky, promrhaná energie nejlepších let života. Ještě jsem stihl komentovat na obrazovce živé přenosy a zpravodajství z letů amerických kosmických lodí Apollo na Měsíc. A pak už to byla jen otázka času, kdy budu jako stovky dalších vyvržen. První vlnu zatracených tvořili vyloučením poznamenaní straníci, teprve pak přišli na řadu nestraníci a jejich tak zvané prověrky. Pro mne vzápětí následoval zákaz obrazovky, pak zákaz novinářských profesí a scénáristiky a nakonec už jsem nesměl ani režírovat. Kuriózně bylo náhle drobnou výhodou, že jsem samozřejmě byl nestraníkem, a tak po výpovědi z televize jsem neskončil někde v kotelně, ale v závětří technického nakladatelství. Exaktní vědy a zejména technika byly přece jen poněkud vyjmuty z ohniska totalitního drobnohledu.

Vladimír Železný

Jako redaktor a fotograf jsem působil v časopise Technický magazín, říkalo se mu Téčko a kupodivu to byla práce, která měla smysl. Vedle povinné dávky vědy a techniky tam postupně stále víc difundovala témata, která byla jinde tabu a jména, která po dlouhé roky nikdo neviděl v tištěné podobě, Bohumil Hrabal, Jan Skácel a další a další. Téčko tak suplovalo několik dalších časopisů, které nesměly vycházet. S kolegy jsme publikovali články nemyslitelné v časopisech, které nebyly schovány pod deštníkem „vědotechniky“. Tady také zveřejnil svůj slavný prognostický esej Miloš Zeman a vlastně v něm předpověděl pád komunismu.

Věnoval jsem se také milované astronomii, přednášel jsem kometární astronomii na lidových hvězdárnách a získal Cenu Akademie věd. Televize je ale opiát, jak si s televizními profesemi jednou něco začnete, stanete se závislým. A tak, když z Bratislavy přijel dramaturg redakce vědy a techniky Slovenské televize dr. Jaroslav Čorba a nabídl, zda bych pro něj nechtěl psát scénáře a třeba i režírovat, vyhrkl jsem, že samozřejmě ano. Ale vzápětí jsem korektně varoval, že asi ne, protože jsem po prověrkách nestraníků na seznamu přísně zakázaných jmen pro televizi. Dr. Čorba na mé varování jen lhostejně pokrčil rameny, že ho to nezajímá. Měl s režimem své dávné účty, komunisté ho kdysi v padesátých letech brutálně připravili o otce. Nikdy nezapomněl.

Během následujících let tak vzniklo přes sto scénářů pořadů, televizních her a seriálů. Mezi nimi také ikonický seriál Okna vesmíru dokořán, který jsem nejen psal, ale částečně i režíroval. Na Slovensku šlo tehdy leccos a pokyny z Prahy byly brány už tehdy s rezervou. Byla to nádherná práce a báječná spolupráce s Jurou Grygarem a přítelem Kájou Saudkem. Paralelně s prací v Téčku jsem se tak pod pseudonymem Vladimír Silný stal utajovaným slovenským televizním klasikem v tehdy ještě příjemně „uherské“ Bratislavě. Velkorysý a statečný dr. Čorba, který s naprostou samozřejmostí tehdy nesl existenční riziko, už s námi není. Stejně jako Kája Saudek. Ať je jejich památka požehnána.

Distribuoval jsem literaturu tajně dováženou z exilových nakladatelství. V mém bytě probíhaly semináře a přednášky, na kterých budoucí slavná jména přednášela jiným budoucím slavným jménům. Po nocích nekonečné ťukání psacího stroje, scénáře, třeba Oken vesmíru dokořán, se střídaly se stránkami knih rozmnožovaných jako „samizdat“, které pak byly skrytě distribuovány. Jistě, sem tam nějaký výslech STB, ale v zásadě už to byl čím dál tím rozpačitější normalizační „biedermeier“. Bylo cítit, jak je režim rozpačitý už i sám ze sebe. Po Gorbačevské perestrojce bylo jen otázkou času, kdy to naši soudruzi bez ruského medvěda v zádech začnou vzdávat. Nemylme se, v Moskvě nastal ten rozhodující zlom, ne na Václaváku. S pádem Berlínské zdi pak už jen padla poslední chuť vzdorovat. Ostatně, soudruzi si v předstihu a včas předjednali vlídné zacházení v sametových rukavičkách.

Znojmo

Byl jsem mluvčím Občanského fóra a stal jsem se dramaturgem jeho volební kampaně v prvních svobodných volbách od roku 1948. Třeba si někteří ještě vzpomenete na to pro všechny politické soupeře zničující heslo „Strany jsou tu pro straníky, my jsme tu pro všechny.“ A stále ještě to byla země bez billboardů! V záplavě banálních plakátů politických stran tradičně na výšku, většinou se šťastnými dětičkami a s kytičkami, symbolizujícími světlou demokratickou budoucnost, se náhle objevila prázdná bílá plocha naopak na šířku, razantní plakát jen s tím „nukleárním“ heslem a malým barevným logem OF. Imitace billboardu. Byl identifikovatelný na více než sto metrů! A k tomu televizní klipy, vždy kratší než půl minuty. Standardní reklamní klipy, jaké známe dnes, ale tehdy to bylo zjevení. S čerstvou a speciální výjezdní doložkou jsem během přípravy kampaně poprvé po dvaceti letech opět překročil ostnaté dráty a vyjel do jiného vesmíru. Moje první cesta vedla do Mnichova za Karlem Krylem.

Byl jsem mluvčím Občanského fóra a stal jsem se dramaturgem jeho volební kampaně v prvních svobodných volbách od roku 1948. Třeba si někteří ještě vzpomenete na to pro všechny politické soupeře zničující heslo „Strany jsou tu pro straníky, my jsme tu pro všechny.“ A stále ještě to byla země bez billboardů! V záplavě banálních plakátů politických stran tradičně na výšku, většinou se šťastnými dětičkami a s kytičkami, symbolizujícími světlou demokratickou budoucnost, se náhle objevila prázdná bílá plocha naopak na šířku, razantní plakát jen s tím „nukleárním“ heslem a malým barevným logem OF. Imitace billboardu. Byl identifikovatelný na více než sto metrů! A k tomu televizní klipy, vždy kratší než půl minuty. Standardní reklamní klipy, jaké známe dnes, ale tehdy to bylo zjevení. S čerstvou a speciální výjezdní doložkou jsem během přípravy kampaně poprvé po dvaceti letech opět překročil ostnaté dráty a vyjel do jiného vesmíru. Moje první cesta vedla do Mnichova za Karlem Krylem.

Po vítězných volbách a po rozpadu Občanského fóra jsem působil jako mluvčí vlády ČR. A pak přišly hvězdné televizní roky, stal jsem se zakladatelem, tvůrcem konceptu a ředitelem první soukromé a celoplošné televize v postkomunistickém světě, která vzápětí zválcovala ztuhlou veřejnou televizi a v diváckém podílu rychle obsadila první místo v Evropě, pokud ne i jinde. Dávno před Youtubem jsem vytvořil osobnostní pořad Volejte řediteli, který předjímal budoucí vývoj kontaktních počítačových médií, vlastně jsem byl u nás první „jutuber“, jak se dnes podivně říká. Ještě jako milou televizní epizodu připomenu, že jsem paralelně zakládal v Košicích a rozbíhal v Bratislavě televizi Joj. Joj, to byly roky!

Následovala léta v politice. Roky poněkud promarněné, ale to nikdy nevíte předem. Byl jsem zvolen předsedou euroskeptické politické strany a senátorem Parlamentu ČR, pak poslancem Evropského parlamentu v protivném a neprofesionálním městě Bruselu. V tom nadbytečném Evropském parlamentu mne zvolili místopředsedou Výboru pro víno a vinohradnictví. Zejména jsem ale byl zvolen do prestižní funkce místopředsedy politické frakce. Teoreticky prestiž velká, ale zas tak slavné to nebylo, protože frakce byla euroskeptická a tu samozřejmě eurokraté (čeština má dnes díky geniální dvojici Smoljak-Svěrák nádherný odvozený termín eurohujerové) nenáviděli.

Předsedou euroskeptické frakce byl nejtalentovanější politik, jakého jsem osobně potkal, Nigel Farage. Být jeho zástupcem, to byla škola britské konzervativní politické kultury a také škola nefalšovaného patriotismu. Vůbec jsem měl štěstí, že jsem mohl spolupracovat se dvěma politickými osobnostmi skutečně evropského formátu. Tím druhým byl mnohem dříve Václav Klaus, jehož jsem byl mluvčím, když byl leadrem Občanského fóra a nebyl jsem mu vzdálen ani později. Státník a politik s pronikavým analytickým myšlením, se zřetelným mravním a názorovým fundamentem a integritou; nečekané požehnání pro Česko v choulostivém a zranitelném období formování nové svobodné republiky.

Vladimír Železný

Britové si uvědomili význam heroického dvacetiletého boje Nigela Farage za vymanění Británie z koloniálního područí Evropské unie až dnes. Zapšklé Česko, které si spíše rádo vytváří laciné ikony, produkující plytké banality, si význam Václava Klause přizná asi až někdy ve 22. století. Zkrátka, v životě jsem potkal i spolupracoval s osobnostmi, které nebyly banální a jejichž formát se často jaksi nevešel do úzkých českých měřítek. Třeba malíři a výtvarníci světové úrovně, jejichž ateliéry jsem procházel od šedesátých let, namátkou zmíním Aleše Veselého. Většinou už s námi nejsou, ale mám v galerii jejich díla, která stále emanují energii, ze které také žiji. Vždyť třeba Téčko kdysi lámal Jan Kubíček a ilustroval Karel Nepraš, dvě osobnosti nejvyšší evropské třídy. Anebo vzpomínám na Vladimíra Vodičku, který byl živou kronikou této země a se kterým jsem u piva potkal největšího spisovatele, kterého (vedle Franze Kafky) Česko vydalo, Bohumila Hrabala. Ten se dotkl nejniternější dřeně této země. Pojmenoval ji a současně ji spoluvytvářel. Byly těch osobností desítky.

Britové si uvědomili význam heroického dvacetiletého boje Nigela Farage za vymanění Británie z koloniálního područí Evropské unie až dnes. Zapšklé Česko, které si spíše rádo vytváří laciné ikony, produkující plytké banality, si význam Václava Klause přizná asi až někdy ve 22. století. Zkrátka, v životě jsem potkal i spolupracoval s osobnostmi, které nebyly banální a jejichž formát se často jaksi nevešel do úzkých českých měřítek. Třeba malíři a výtvarníci světové úrovně, jejichž ateliéry jsem procházel od šedesátých let, namátkou zmíním Aleše Veselého. Většinou už s námi nejsou, ale mám v galerii jejich díla, která stále emanují energii, ze které také žiji. Vždyť třeba Téčko kdysi lámal Jan Kubíček a ilustroval Karel Nepraš, dvě osobnosti nejvyšší evropské třídy. Anebo vzpomínám na Vladimíra Vodičku, který byl živou kronikou této země a se kterým jsem u piva potkal největšího spisovatele, kterého (vedle Franze Kafky) Česko vydalo, Bohumila Hrabala. Ten se dotkl nejniternější dřeně této země. Pojmenoval ji a současně ji spoluvytvářel. Byly těch osobností desítky.

Potkával jsem báječné lidi a mezitím jsem také založil moravské vinařství, zrekonstruoval historicky cenný vinařský dvůr u Mikulova a napsal knihu, která se v prestižní světové soutěži umístila mezi čtyřmi nejlepšími knihami o víně. Také jsem vybudoval v centru Prahy galerii, jejíž součástí je sbírka českého moderního výtvarného umění, která obsahuje přes 1500 děl a je přístupná veřejnosti. Bez té sbírky se dnes neobejde žádná zásadnější výstava českého moderního umění u nás, ale ani některé prestižní výstavy ve světě, od New Yorku přes Londýn, Paříž až po Tokio. A také jsem už v roce 1990 založil Společnost Franze Kafky a jsem její předsedou.

Zkrátka, život žitý s touto zemí, kopírující od padesátých let do dneška její osudy. Co ještě dodat? Šuplérou už neměřím a ruce si už dávno nemyji Solvinou. Ale napsal jsem několik dalších knih a všechny jsou rozebrány, zplodil jsem tři syny a jednu dceru a postavil nebo obnovil několik domů.